Brečím - nad vámi...nad sebou
Přečetla jsem si všechny vaše vzkazy a je mi hrozně smutno…
Chci vám všem moc poděkovat za podporu a také bych vám ráda nějakou poskytla... tak strašně ráda bych vám poradila/dala návod jak s touhle mrchou bojovat, jak jí přelstít, jak vyhrát.. podle toho co jste mi sem všechny napsaly jste inteligentní slečny/ženy co vědí, že je něco špatně, co z toho chtějí ven, a proto je mi ještě více líto, že nejsem jediná, kdo takhle trpí.
Bohužel, vám nikomu pomoct nemůžu, a tak moc bych chtěla. Já sama nevím co se sebou a dávat vám prázdný rady (kterejch si každá z nás už určitě vyslechla/přečetla mraky) nemá cenu... znám to... a vy také. Tento blog jsem založila, protože jsem potřebovala někde sdílet svou zoufalost, nenávist k sobě samé, nebo jen myšlenky... svým blízkým nic říct nemůžu...a tak ráda bych...ale nechci je zklamat... vy všechny to znáte. Je mi tak hrozně líto, že je nás tolik... naše pocity, myšlenky, jsou si tak blízké až mě to děsí.
Pořád si říkám, proč? Proč si tvoříme tohle soukromé peklo? Život už tak není jednoduchej...proč se ještě ničíme? Proč se tolik nenávidíme? Když jdu po ulici a vidím ty všechny ženy, co bezstarostně jedí zmrzlinu (čokoládovou tyčinku, bagetu... cokoliv co je ZAKÁZANÉ) a jsou spokojené, třeba mají pár kilo navíc a většinou u sebe mají i partnera... proč si nedokážeme přiznat, že o váze to není? Proč se krčíme nad mísou po každé "nebezpečné" potravině? Proč? ...
Každá z nás má za sebou nějakou špatnou zkušenost, která jí svedla právě na tuhle cestu...na cestu, kdy si říkáme, že šťastné budeme jedině hubené a ještě hubenější...já mám teď 52 kilo (v létě jsem měla 49 - ale díky mým přežíracím eskapádám, kdy ze sebe nedokážu dostat úplně všechno) a jsem o dost nešťastnější, než když jsem měla svých předbulimických 67 - tenkrát jsem nic neřešila, jo, občas jsem si povzdechla nad tím že jsem tlustá, ale nijak zásadně jsem to neřešila.... stýská se mi po těch časech... ale můj mozek nepřemluvím. Křičí na mě, pokaždé když stoupnu na váhu...pokaždé když projdu kolem zrcadla... pokaždé když se vidím v odraze výlohy...okénku projížděcího auta... Křičí: "Zhebni ty tlustá krávo! Kdybys byla silnější a lepší tak už seš dávno hubená! Ale ty seš nic..." a pořád dokola... Vím, že to znáte. Vaše zpovědi mě rozbrečely, nikomu tohle peklo nepřeju a strašně moc vám chci pomoct. Ale nevím jak... prázdné řeči o tom jak se musíme začít mít rády nic nezmůžou...
Ani nevím co pomáhá mně... asi jen vědomí, že když jsem úplně na dně, můžu to někomu svěřit - anonymnímu prostoru internetu (tak strašně bych to chtěla říct třeba mámě - zkusila jsem, o té doby se radši tvářím, že už jsem ok, přítelovi - nechci se mu zhnusit, zklamat, kamarádkám - naznačila jsem, ale stydím se...) proto je tu internet a vy...
Nepřispívám sem tak často, jak bych chtěla, nebo tak často jak na to myslím, a to jen z jednoho prostého důvodu: nemám na to sílu.
Kéž by šlo mé myšlenky nějak přecucnout z hlavy zatímco ležím v koupelně na dlaždičkách, opatlaná od zvratků, usmrkaná, brečící, přemýšlející o tom, že příště už ne... V tu chvíli mám tisíce myšlenek co vše ze sebe potřebuji dostat...ale poté se už jen stydím.... i tady se stydím... před vámi...a to mě ani neznáte. Ale když sem napíšu, malý kousek té tíhy na chvíli zmizí...
Takže, k závěru mého vzkazu vám všem, chci říct, berte to tu jako prostor pro ventilaci vašich pocitů a stavů. Svěřujte se do vzkazů, komentářů, kamkoliv a i když třeba váš vzkaz na delší dobu zůstane bez odezvy, vám se uleví... a hlavně, nejsme v tom samy. Když nás bude víc, třeba tu mrchu porazíme, nebo aspoň oslabíme... s vědomím, že nechceme jít za příklad nikomu dalšímu...že naše příklady můžou odradit další holky, co právě hledají na internetu návod jak zhubnout... co jsou rozhodnuté si poprvé strčit prst do krku... protože jakmile to jednou udělají, není cesty zpět. Vím, zní to jako nějaká hloupá agitka, ale ukažme tuhle odvrácenou stranu štíhlosti skrze naše příběhy... všechny víme co s sebou tahle nemoc nese. Zabraňme tomu aby do toho spadl někdo další... třeba už jen tím, že se tu svěříte s tím, co by jste nikde nikomu neřekly...
Děkuju vám.
A držím palce.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, procetla jsem si tvuj blog a vím, ze tvuj zivot neni zadny med. Ja sama si tim vším prošla a bohuzel ted opět prochazim, i přesto, ze jsem si uz skoro rok myslela, ze jsem z toho venku... Strasne casto myslim na to, jak se z tohoto světa dostat pryc, nebavi me to tu. Mám kolem sebe skvělé přátele a rodinu, ale stejne to nezvladam. Uz dvakrat jsem se prasavkovala praskama se snahou dostat se alespon do nemocnice, kde by me treba vylecili, nikdy to ovsem nestačilo... Ale proc sem píši, napadlo me, ze bychom se mohly sejít, co nejvic holek s těmito problemy, popovídat si mezi sebou, protoze vim, ze si budeme rozumět a navzájem se neodsoudime. Můžeme získat i nějaké rady apod... Kdyby o to mel nekdo zajem, urcite mi napište, budu strasne moc rada!!!
život je boj..
(Tereza, 10. 3. 2014 21:49)Ahoj, vidím, jak strašně podobné si všechny jsme.. Taky jsem vážila 67 kg a uvědomuju si, že tehdy jsem byla mnohem šťastnější. Ale teď už tak tlustá být nechci. Na druhou stranu se chci zase normálně najíst, bez výčitek... Strašně bych chtěla vrátit čas, aby se tenhle kolotoč nikdy nespustil. Protože já to teď vidím tak, že není úniku.. A já se tak strašně moc chci uzdravit!! O to horší je pro mě každej den, kdy se neudržím a mám záchvat.. Pokaždé si říkám:Tohle už bylo naposledy, příště už to neudělám.. Ale pak přijde druhý den a zase se to spustí.. Většinu času přemýšlím jen nad jídlem, nad tím, že chci být hubená a nad sebevraždou.. Chtěla bych být normální.. Tak strašně moc..
Vím jak ti je
(Klára, 14. 11. 2013 11:44)Ahoj..pravidelně sleduji tvůj blog, už jsem sem i psala. Také jsem jeden založila, ale přesně jako ty... neměla jsem sílu tam psát i když jsem v hlavě měla tolik myšlenek, co bych všem ráda sdělila. O tom jak mi je... O tom jaké je to peklo... O tom jak to nejde zastavit...Nakonec když se začala sledovanost mého blogu zvyšovat, raději jsem ho smazala aby mě náhodou někdo nepoznal. I když to o mě spousta lidí už ví. Pár kamarádek. Nebo "kamarádek"? Těžko říct, nikomu už se nedá věřit. Také přítel to ví. Který mou psychiku kolikrát ještě zhoršuje. Z rodiny tedy naštěstí zatím nikdo, ty bych zklamala nejvíce, proto se to nikdy dozvědět nesmí. Doma proto musím zvracet jedině ve vaně. Vždy si říkám, že to tentokrát je už naposled, ale nejde to ovládat. I když si dám jen misku cornflakes, už na sobě pozoruji jak kynu a prostě to musím jít vyhodit. Jsem tak sama. Mám deprese a proto to dělám. Dělám to a z toho mám deprese. Začarovaný kruh. Už nikdy nebudu normální a tak každý den přemýšlím nad tím, jak to všechno skončit. Jsem tak sama, nikdo mi nedokáže pomoct. Hlavně tenhle blog nemaž prosím, myslím si, že tu hledá útěchu mnoho z nás. Jako třeba já....Drž se.
Můj Stav - Tvůj Stav
(mouse, 6. 11. 2013 18:00)ahoj..na tvůj blog jsem narazila náhodou.. je nás opravdu hodně a nikdo si ani nedokáže představit, jak ubíjející je, mít tu krávu v hlavě. Denně se potýkám s výčitkami, hlavně po odpolednách, kdy přijdu ze školy a mám za sebou třeba hned 2 žrací a blicí etapy. Stydím se za to, že své babičce, která s penězi vychází jen tak tak kradu jídlo, aby mohlo skončit v záchodový míse. Opravdu moc se za to stydím, ale nejde v tu chvíli odolat.. nikdy nejde odolat.. mezi námi je ten rozdíl, že mé špinavé tajemství ví celá rodina i někteří ze třídy ( mamka zamyká kuchyň, kontroluje stav mých peněz, pořád mi lezou do prdele s otázkami typu: jak se ti TO daří? Kolik jsi toho snědla? To už stačí ne? a blablabla..), mám za sebou měsíční pobyt na psychiatrii ( v takovém věku a už na psychárně, říkám si, jak to s mnou bude vypadat v budoucnu..) letní prázky se mi dařili jakžtakž zvládat, třeba i 10 dní nezvracet(!!!), ale po návštěvě u mé velmi pohostinné tety se to opět rozjelo.. jako nikdy předtím.. o víkendu jsem schopná zvracet i 6x denně ( předtím, než jsem do toho spadla, milovala jsem společně strávené soboty, těšila jsem se, až se vrátím ze školy domů, teď návraty a čas strávený doma nenávidím, už jen kvůli jídlu...) teď se mi daří 2. den nezvracet, je to zvláštní necítit podrážděný jícen ani nezakrývat smrad zvratků.. nikdy jsem si nemusela strkat prsty do krku, jen párkrát vypitý hrnek slané vody a stady břišních svalů a je to venku, sice mi to trvá dýl ale o to je pocit prázdného žaludku blaženější a zaslouženější.. jen málo zvracím přímo do WC, vždy mám na stole velký hrnek, tak do něho a postupně chodím vylívat.. asi to je nechutný hrnek blitků schovávat pod stolem, v šuplíku, ale mě to už ani nepřijde.. nesnášim, když někdo začne rozebírat mojí postavu ( prosimtě, vždyť jsi hubená a blablabla...) mám 178 cm/68(!!!!!!!!!)kg, mám těžký kosti a docela svaly, takže BMI není tak přesné, ale je to hrůza.. denně si řikám, jak začnu znova a znovu začátek odkládám na zítra.. takhle je to pořád.. jsem na tom dost bídně, ale nevím, jak bych na tom byl, kdybych to tenkrát neřekla, neměla svou psychiatričku a dávku uklidňujících léků.. asi bych už spáchala sebevraždu, prostě bych to neunesla.. s bulimií mám i jako bonus problémy se sebepoškozováním (řezáním, škrábáním, trháním strupů, pálení nažhaveným kovem,...) to jen proto, že jsem často psychicky na dně.. ani nevím co mě zatim drží, snad jeden človíček, kterýmu se líbím (!!), snad je to něco, co není vidět... určitě zvládneš to, vím to, jsi silná osobnost.. nevim, jestli je vhodný, abych rozdávala rady, když se v tom sama topim... děkuju za tvůj blog..
Zvládneme to
(Veronika , 1. 6. 2014 14:51)